V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jeden umělec na hrazdě – jak známo, patří toto umění, provozované v kupolích velkých varietních scén, k těm nejobtížnějším, jež jsou lidem dostupna – zařídil si, nejdříve ze snahy po zdokonalení, později i z tyranského zvyku, svůj život tak, že dokud pracoval v témž podniku, zůstával na hrazdě dnem i nocí. Všechny jeho ostatně zcela nepatrné potřeby uspokojovali střídající se sluhové, kteří bděli dole a vše, co bylo zapotřebí, vytahovali nahoru a spouštěli dolů ve zvlášť zkonstruovaných nádobách. Okolnímu světu tento způsob života nepřinášel žádné zvláštní obtíže; jen během ostatních čísel programu trošku rušilo, že umělec zůstával nahoře, což se nedalo zakrýt, a ačkoli on se v takových chvílích většinou choval tiše, zabloudil k němu tu a tam pohled z obecenstva. Ale ředitelství mu to promíjelo, neboť to byl mimořádný, nenahraditelný umělec. Též se samosebou uznávalo, že tak nežije ze svévole a že vlastně jedině tak si trvale udržuje cvik, jen tak si uchovává dokonalost umění.

Avšak i jinak bylo nahoře zdrávo, a když za teplejšího ročního období se v klenbě kolem dokola odklopila postranní okna a se svěžím vzduchem se do zšeřelého prostoru uvnitř dralo i světlo, pak tam bývalo dokonce krásně. Ovšem s lidmi měl styk omezený, jen tu a tam vyšplhal k němu nahoru po provazovém žebříku některý kolega akrobat, poseděli pak spolu na hrazdě, zprava a zleva se opírali o záchytná lana a povídali si, nebo zas pokrývači opravovali střechu a prohodili s ním otevřeným oknem pár slov, nebo hasič kontroloval nouzové osvětlení na nejvyšší galerii a zavolal na něj něco uctivého, jenže málo srozumitelného. Jinak bylo kolem ticho; jen tu a tam některý ze zaměstnanců zabloudil třeba odpoledne do prázdného divadla a zamyšleně se podíval vzhůru do téměř nedohledné výšky, kde umělec na hrazdě, který nemohl vědět, že ho někdo pozoruje, prováděl své kousky nebo odpočíval.

Tak by si byl mohl umělec na hrazdě nerušeně žít, nebýt toho nevyhnutelného cestování z místa na místo, jež mu bylo krajně nepříjemné. Impresário dbal sice na to, aby byl umělec na hrazdě ušetřen jakéhokoli zbytečného prodlužování útrap; k jízdám po městě se užívalo závodních automobilů, jež pokud možno v noci nebo za nejčasnějších hodin uháněly liduprázdnými ulicemi nejvyšší rychlostí, ale ovšem pro umělcovu touhu příliš pomalu; ve vlaku se zamluvilo celé jedno kupé a tu nahoře v síti na zavazadla nalezl umělec ubohou, ale přece jen jakous takous náhradu za svůj obvyklý způsob života; na příští zastávce pohostinského vystoupení byla už dávno před jeho příjezdem visutá hrazda na svém místě, rovněž všechny dveře do divadla byly dokořán, všechny chodby uvolněny – ale přece jen nejkrásnější chvíle v impresáriově životě byly ty, když pak umělec na hrazdě položil nohu na provazový žebřík a v mžiku konečně zase visel nahoře na své hrazdě.

I když se impresáriovi už několik cest zdařilo, přece mu každá nová znovu byla nepříjemná, neboť nehledě h ostatnímu, cestování v každém případě ničilo umělci na hrazdě nervy.

Jednou tak zase spolu jeli, umělec na hrazdě ležel v síti na zavazadla a snil, impresário seděl opřený naproti v koutě u okna a četl knihu, a tehdy na něj umělec na hrazdě tiše promluvil. Ihned mu byl impresário k službám. Hryzaje se do rtů řekl umělec na hrazdě, že teď musí mít ke cvičení místo dosavadní jedné vždy dvě hrazdy, dvě hrazdy proti sobě. Impresário okamžitě souhlasil. Avšak umělec na hrazdě, jako by chtěl dát najevo, že impresáriův souhlas je tu stejně bezvýznamný, jako by byl jeho případný odpor, řekl, že od nynějška už nikdy a za žádných okolností nebude cvičit pouze na jedné hrazdě. Jako by se děsil představy, že by k tomu přece jen někdy mohlo dojít. Impresário ještě jednou prohlásil, váhavě a ve střehu, že naprosto souhlasí, dvě hrazdy že jsou lepší než jedna, i jiné výhody má prý toto zařízení, zpestří produkci. Vtom se umělec na hrazdě najednou rozplakal. Impresário zděšeně vyskočil a ptal se, co se stalo, a když nedostal odpověď, stoupl si na lavici, hladil ho a tiskl jeho obličej k svému, až byl sám zkropen umělcovými slzami. Ale teprve po mnohém vyptávání a lichotkách řekl umělec na hrazdě vzlykaje: “Jen jedinou tyč v rukou – jakpak tak mohu žít!” Potom už impresário ukonejšil umělce na hrazdě snadněji, slíbil, že hned z nejbližší stanice zatelegrafuje do místa, kde hostují, kvůli druhé hrazdě; vyčítal si, že tak dlouho nechával umělce na hrazdě pracovat pouze na jedné hrazdě, a děkoval mu a velice ho chválil, že konečně na tu chybu upozornil. Tak se impresáriovi pomalu podařilo umělce na hrazdě upokojit a opět se mohl vrátit do svého kouta. Sám však klidný nebyl, ustaraně pokukoval přes knihu na umělce na hrazdě. Jak ho už jednou takové myšlenky začaly trýznit, mohou kdy docela ustat? Nebudou se nutně neustále stupňovat? Neohrožují jeho existenci? A opravdu teď impresáriovi připadalo, že v zdánlivě pokojném spánku, jímž skončil pláč, se začínají na hladkém dětském čele umělce na hrazdě rýsovat první vrásky.